Turkmenistán

Obecně

Rozloha: 488 100 km2 Poloha: 52°-66° v. d. a 35°-42° s. š. Využití plochy: 3 % orná půda, 63 % pastviny, 8 % lesy, 26 % ostatníReliéf: nejvyšší bod – Gora Ayribaba (3 139 m), nejnižší bod – Vpadina Akchanaya (-81 m) Vodstvo: nejdelší řeka – Amudarja (2 540 km)Klima: mírný pás, subtropický pás.

Naprostou většinu země – asi 90 % – tvoří pouště a stepi, vodních plochy je zanedbatelné množství, obdělávatelná půda zaujímá asi 1,6%. Většina země leží v nížinách, hory se vyskytují pouze na jihu země jako severní okraj Íránské vysočiny. Ještě v 19. století byla velká část území Turkmenistánu neznámou a neprobádanou zemí, na mapách z této doby se objevují velké chyby a nepřesnosti – byly zde zakreslovány neexistující řeky, nesprávně byl zakreslován tok řek existujících apod.

Politika

Hlavní město: Ašchabad (518 000 obyvatel) Další města: Čardžou (170 000 obyvatel), Tašauz (124 000 obyvatel) Správní členění: 4 provincie a obvod hl. města Datum vzniku: 1991 Forma vlády: prezidentská Státní zřízení: republika (s téměř absolutním postavením presidenta) Hlava státu (od 2007): Gurbanguli Berdymuchamedov Členství: OSN, OBSE, SNS.

Obyvatelstvo

Počet obyvatel (2006): 5 042 920 Hustota zalidnění: 9,7 obyv./km2 Národnostní složení: Turkmeni 77 %, Rusové 7 %, Uzbekové 9 % Náboženství: muslimové 90 %, pravoslavní 8%, ostatní 2% Roční přirozený přírůstek: 1,81 % Střední délka života – muži: 57,43 let Střední délka života – ženy: 64,76 let Gramotnost: 98 % Urbanizace: 44,9 % Úřední jazyk: turkmenština, ruština – široce používaná, ačkoliv méně než ve většině ostatních republik bývalého SSSR, uzbečtina (na severu země), turečtina (vesměs pasivní pochopení).

Historie

Turkmenistán je země, jejíž historie je velmi bohatá. První zmínky o hospodářských usedlostech odkazují na civilizaci starou 8000 let. Turkmenistán byl a je zemí kočovníků a pastevců, která si byla schopna přes mnohé politické režimy, od Peršanů po Rusy, zachovat své tradice a kulturu.

Kultura

Kulturní dědictví Turkmenistánu je nesmírně bohaté a zajímavé. Dodnes je Turkmenistán známý svými pestrobarevnými koberci a nádhernými zdobnými, vyšívanými látkami. Z architektonického hlediska stojí určitě za zmínku úžasné mešity. Kromě toho je Turkmenistán proslaven díky chování speciálního druhu achaltekinských koní.

Hospodářství

Tvorba HDP: 32 % služby, 43 % průmysl, 25 % zemědělství Zaměstnanost: 37 % služby, 19 % průmysl, 44 % zemědělství HDP (parita kupní síly): 39,54 mld. USD HDP na 1 obyv. (parita kupní síly): 8 000 USD Inflace (2005): 10,5 % Hospodářský růst: 4,0 % Nezaměstnanost (2005): 60,0 %, přesná čísla však neexistují Dluh (2001): 2,4 mld. USD Zemědělství – sklizeň: pšenice, kukuřice, rýže, zelenina, ovoce, bavlna Zemědělství – chov dobytka: skot, ovce, kozy, velbloudi, drůbež Průmysl – těžba: ropa, zemní plyn, síra, jód Průmysl – energetika (podíl elektráren): tepelné 99,94 %, vodní 0,06 % Průmysl – energetika (výroba): 8,371 mld. kWh Průmysl – energetika (spotřeba): 4,875 mld. kWh

Vývoz: zemní plyn, ropa, bavlna, textil

Dovoz: stroje, potraviny Odběratelské země: Ukrajina, Írán, Turecko, Rusko, Itálie Dodavatelské země: Ukrajina, Turecko, Rusko, Německo, USA, Čína Doprava: 2 187 km železnice, 22 000 km silnice Měna: manat (TMM).

Ostatní

Mezinárodní zkratka: TKM Vstoupení do OSN: 1992 Mezinárodní poznávací zkratka (MPZ): TMN Jízda: vpravo Internetová doména: .tm Internetových uživatelů: 36 000 Čas k SEČ: +3.

Fyzická geografie

Turkmenistán je vesměs rovinatá až mírně zvlněná krajina, z větší části vyplněná polopouštními a pouštními oblastmi Karakumu (Černé písky). Na jihu se tyčí pohoří Köpet Dag a na východ země zasahují výběžky Pamíru (nejvyšší vrchol Ayribaba 3139 m).

Vodní plochy se soustřeďují především na severu země (historická oblast Chórezmu) se širokým dolním tokem Amudarji a na jihu okolo kanálu prvního presidenta Turkmenistánu Saparmurata Turkmenbaši (dříve Karakumský nebo také Leninův kanál). Zajímavé je i solné jezero Sarykamyš Koli s velkými výkyvy vody, které leží pod úrovní moře.

Ekologické problémy

Největším ekologickým problémem je oslabení proudu řeky Amudarji, která je hlavním zdrojem vody. Tento úbytek vyplývá z vysoké populační exploze v celém regionu (vč. Turkmenistánu) a tím i zvyšující se spotřebě vody. K tomu se ještě přidává snaha o zvýšení a zefektivnění zemědělské výroby s výraznou podporou státu (vysazování nových stromů, náročných na zavlažování, rozšiřování polí).

S postupným vysycháním některých menších kanálů se postupně země proměňuje v poušť.

Stálým problémem je i znečišťování a kolísající úroveň hladiny Kaspického moře. Znečištění způsobené těžbou ropy podporuje růst řas, které likvidují jikry a tím, spolu s intenzivním rybolovem, přispívají k výraznému narušení ekologické rovnováhy a velkému úbytku ryb v moři.

Politika

Turkmenistán (od roku 1924 republika Sovětského Svazu) získal po rozpadu SSSR v roce 1991 samostatnost. V témže roce se země stala členem Společenství nezávislých států. Prezidentem nově vzniklé republiky byl Saparmurat Nijazov. V roce 1999 mu byla funkce prezidenta potvrzena doživotně. Mnoho lidí z Turkmenistánu uteklo a založilo opoziční hnutí proti Nijazově diktatuře. Po smrti Nijazova v prosinci roku 2006 se novým prezidentem stal Gurbanguli Berdymuchamedov, který byl v úřadu potvrzen ve volbách v únoru 2007 89% voličů. Ústava země vstoupila v platnost v roce 1992 a novelizována byla v březnu 2007. Další významná ústavní změna proběhla v září 2008, kdy byl zrušen nejvyšší státní orgán Chalk Maslachaty a byl rozšířen okruh prezidentských pravomocí.

Turkmenistán je prezidentskou republikou. Role prezidenta v životě země je výjimečně velká. Prezident je hlavou státu (a vrchním velitelem ozbrojených sil) a zároveň hlavou vlády (Kabinetu ministrů). Prezident vydává výnosy, nařízení atd., které mají platnost na celém území země, podepisuje popř. zamítá zákony, přijaté parlamentem, jmenuje a odvolává představitele státní správy, řídí realizaci zahraniční politiky atd.

Nová ústava zrušila systém jedné strany a povolila volnou soutěž politických stran. Prezident jmenuje se souhlasem parlamentu předsedu Nejvyššího soudu, generálního prokurátora, ministra vnitra a spravedlnosti. Nového prezidenta jmenuje Národní bezpečnostní rada (NBR). Hlavu státu odvolává parlament.

Nejvyšším zákonodárným orgánem je Medžlis (profesionální parlament s 50 poslanci, zastupujícími územní jednotky země), který přijímá zákony (a jejich změny), vyhlašuje prezidentské a parlamentní volby, schvaluje programové prohlášení vlády, státní rozpočet atd. Medžlis má 5 výborů – pro ekonomiku a sociální politiku, pro vědu, vzdělání a kulturu, pro právní otázky, pro celkovou legislativu a pro mezinárodní a meziparlamentní styky. V souladu s ústavou disponuje právem zákonodárné iniciativy kromě Medžlisu rovněž prezident a Kabinet ministrů. Nový prezident Berdymuhammedov po svém zvolení v únoru 2007 vyhlásil kurs liberalizace režimu – započal odbožštění Turkmenbašiho, obnovil vyplácení penzí a nemocenské, otevřel uzavřené okresní polikliniky. Také povolil vysokoškolské vzdělání, kde umožnil vyučování v ruštině (návrat 23.000 pedagogů). Dále se zavázal, že umožní volný přístup k internetu a pomalu přistupuje k propouštění politických vězňů.

Historie

Historikové a archeologové považují slunný Turkmenistán za kolébku mnoha dávných světových civilizací. První zmínky o hospodářských usedlostech odkazují na civilizaci starou 8000 let. V 6.st.př.n.l. obsadila mocná Perská říše území současného Turkmenistánu a pojmenovala ho jako svou provincii Parthia a Margiana. Rozvíjely se zde čilé obchodní aktivity, především s jinými středně asiatskými provinciemi. Ve 4.st. př.n.l. dobyl Perskou říši Alexandr Veliký, nicméně Parthské říši se podařilo po jeho smrti osamostatnit a vytvořit stabilní říši s hlavním městem Nisa. Postupně se podél největšího vodního toku usazovali zemědělci a chovatelé dobytka, přes území dnešního Turkmenistánu vedla důležitá obchodní cesta. Od 7.st. n.l. se do země postupně dostávali Oguzové, Arabové, kteří zde začali šířit islám. Dnešní obyvatelé jsou potomky kočovných Turkmenů, kteří sem přišli v 11. století. Poté následuje období válek mezi jednotlivými kmeny o nadvládu.

V 18.st., po dlouhém období chudoby a izolace, se Turkmenistán snaží obrodit. Básník Magtymguly vytvořil spisovný jazyk a dal základy současné kultuře a literatuře. Z tohoto období pochází také básník – rebel Keimir-Ker, který vedl silný odpor proti Peršanům. V této době nicméně pronikali na území současného Turkmenistánu také Rusové. Postupně se ale mezi nimi rozvinul čilý obchodní styk, a to především díky stavbě přístavu na pobřeží Kaspického moře. Postupně se ale vztah Rusů vůči Turkmenům měnil a začal být výrazně direktivním. Postupně Rusové Turkmenistán vojensky obsadili a začali kontrolovat. Až do roku 1917 byl Turkmenistán součástí ruského Turkestánu, kam patřily i ostatní státy střední Asie (Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Tádžikistán), nicméně ruská vláda tyto státy nechávala svobodně zachovávat jejich kulturu a tradice a jejich kočovný způsob života.Po převzetí moci komunisty a po roce 1920 došlo k utužení režimu, do lokálních vlád byli dosazeni komunističtí pohlaváři a v roce 1924 vznikla Turkmenská Sovětská Socialistická Republika. Turkmenistán se ale nevzdával a bojoval o samostatnost až do 30.let 20.st. I přes značné snahy unifikovat zemi, zůstala většina obyvatel Turkmenistánu kočovníky a pastevci a vyvíjela se relativně samostatně. Díky tomu si zachovala mnohé zvyky a tradice, které v jiných zemích Střední Asie zanikly. Je ale pravda, že v této době do země začal pronikat evropský styl života. Turkmenové začali nosit evropské oblečení a osvojili si některé evropské vymoženosti. Byla zavedena elektřina či vodovod.

Stejně jako ostatní země bývalého SSSR, i Turkmenistán se během 80. let 20.st. postupně osamostatňoval a po pádu sovětského režimu vyhlásil 27.10. 1991 samostatnost. Prvním prezidentem se stal Saparmurat Nijazov.

Hospodářství

Turkmenistán je převážně pouštní země, z čehož vyplývá tradiční zbůsob života a obživy – pastevectví a kočovnictví. Usedlé zemědělství je možné pouze v okolí větších řek nebo kanálů. Důležitou roli zde hrála řeka Amudarja na severu a severovýchodě země, Mervská oáza (křižovatka mnoha obchodních cest a kultur) a ve 20. století vybudovaný karakumský kanál (dnes kanál prvního presidenta republiky Saparmurata Turkmenbašiho).

Základem současného turkmenského zemědělství je pěstování obilovin a především bavlny. Turkmenistán produkuje ročně asi 400 tis. t bavlny a je po Uzbekistánu jejím druhým největším dodavatelem do Ruska.Významný je i chov hovězího dobytka, tradičně i velbloudů a achaltekinských koní.

Turkmenistán má významné zásoby ropy a zemního plynu (5. místo na světě), což jsou také jeho hlavní zdroje zahraničních příjmů. Průmysl je po rozpadu SSSR v úpadku. Prosazuje se především zpracovatelský průmysl, potravinářství, textilní výroba (zpracovaní bavlny). Klíčovým je ale díky nerostným zásobám průmysl těžební.

V první polovině 90. let, podobně jako další ekonomiky v transformaci, zažila turkmenská ekonomika výrazný pád, spojený s vysokou inflací, devalvacemi měny a likvidací neefektivních průmyslových podniků. Na své dno si turkmenská ekonomika sáhla v roce 1996. Od té doby vykazuje v makroekonomické sféře pouze kladné přírůstky. Inflaci se do určité míry podařilo stabilizovat a v posledních 2 letech je víceméně stabilizovaný i kurs manatu. Nicméně tradičním problémem je stále chudoba. Podle údajů Světové Banky žije 45 – 50% obyvatel pod hranicí chudoby

Ekonomika Turkmenistánu je silně dotována výnosy z ropy a zemního plynu. Dotace jdou do průmyslové výroby i do cen základních potravin. Neefektivní a náročné (nutnost budování zavlažovacích kanálů) zemědělství není schopno konkurovat levnějším dovozům. Privatizace zatím příliš nepokročila. Vláda v podstatě pokračuje ve způsobech a formách řízení ekonomiky známých ze sovětského období. Podniky se řídí závazným státním plánem a stát rozděluje veškeré výrobní zdroje. Prakticky všechny obchodní operace se musí registrovat na Státní zbožově-surovinové burze Turkmenistánu. Většina bavlny a obilí se pěstuje na státní objednávku a vykupuje se státem za ceny, které jsou nižší než tržní. V Turkmenistánu přetrvává vysoký stupeň centralizovaného řízení a kontroly veškeré hospodářské činnosti

Významnými obchodními partnery jsou Turecko (největší investor s významným ekonomickým vlivem), Rusko, Ukrajina a další státy SNS, Německo, USA, Švýcarsko, Írán a Kypr.

Služby

V roce 2007 sektor služeb vyrostl, podle oficiálních údajů, o více než 20 %. S výjimkou služeb v oblasti turistiky pro zahraniční návštěvníky zůstal sektor služeb na velmi nízké úrovni. Některé vybrané služby (dodávka plynu, vodovodní a stočné sítě) jsou poskytovány obyvatelům za velmi výhodných podmínek.

Infrastruktura

Celková délka železnic (rozchod 1520 mm) je 2440 km. Hlavní železniční magistrála Turkmenbaši-Čardžou spojuje západní a východní regiony Turkmenistánu, s Uzbekistánem a Kazachstánem a na západě (s využitím námořní dopravy po Kaspickém moři) s Kavkazem. Z Čardžou na levém břehu řeky Amudarji vede železniční trať na sever přes Kazachstán do evropské části Ruska. V r. 1996 byl otevřen úsek 320 km železnice, který přes turkmenský Tedžen a iránský Mešched spojil Hamburg s Šanghají. Tato evropsko – asijská železnice tvoří alternativu ruské transsibiřské magistrály.

Automobilové magistrály dosahují délky cca 15 tis. km a jejich směrování je identické směrování železnic.

Turkmenistán využívá polohu na břehu Kaspického moře pro obchodní loďstvo. Pro říční dopravu využívá svou část toku řeky Amudarji a též Karakumský kanál na úseku Amudarja – Mary. Vnitřní vodní cesty mají celkovou délku 1,3 tis. km. Základní mořský přístav je město Turkmenbaši (bývalý Krasnovodsk).

Jediná letecká společnost je státní a nese název Turkmenistán.

Po území Turkmenistánu vede 6,5 tis. km plynovodů a 1,4 tis. km ropovodů.

Ostatni

Vstup občanů ČR na území Turkmenistánu a občanů Turkmenistánu do ČR podléhá vízové povinnosti. Vízovou agendu pro vycestování občanů ČR do Turkmenistánu zajišťuje Velvyslanectví Turkmenistánu ve Vídni.

Nejčastěji je možné získat víza turistická, ovšem pouze na základě pozvání od akreditované turkmenské cestovní kanceláře. Pro získání turistického víza potřebujete pozvání a potvrzení o zajištění služeb (ubytování a stravování) a především průvodce, který Vás teoreticky musí provázet po celé zemi mimo Ašchabád.