Tádžikistán

Obecně

Rozloha: 143 100 km2 Poloha: 67°-75° v. d. a 36°-41° s. š. Využití plochy: 6 % orná půda, 25 % pastviny, 4 % lesy, 65 % ostatní Reliéf: nejvyšší bod – Pik Imeni Ismail Samani (7 495 m.), nejnižší bod – Syrdariya (300 m) Vodstvo: nejdelší řeka – Pang (921 km), v Pamíru a v pohoří Gissaro-Alaj se nacházejí jezera, z nichž největším je Karakul, dále jezera Sarezské a Jašilkul. Jedno z nejkrásnějších tádžických jezer vzniklých závalem Iskanderkul se nachází v Gissarském hřbetě. Klima: mírný pás, podnebí je kontinentální s horkým suchým létem a chladnou zimou. Průměrná lednová teplota v Dušanbe je 1 °C, ale na horách -25 °C, červencová 28 °C, na horách 0 °C.Biota: pouště a polopouště. Povrch státu je velmi hornatý, téměř 50 % země leží výše než 3000 m.n.m., pouze na severozápadě a jihozápadě jsou malé nížiny. Většinu země pokrývají horská pásma Pamíru, Zaalajského pohoří a Zeravšanského hřbetu.

Obyvatelstvo

Počet obyvatel (2006): 7 320 815 Hustota zalidnění: 45 obyv./km2 Národnostní složení: Tádžikové 64 %, Uzbekové 23 %, Rusové 6 % Náboženství: sunnitští muslimové 80 %, šíitští muslimové 5 % Věkové složení: 0-14 r. 41,18 %, 15-64 r. 54,22 %, nad 65 r. 4,6 % Roční přirozený přírůstek: 2,14 % Střední délka života – muži: 61,09 let Střední délka života – ženy: 67,42 let Gramotnost: 98 % Urbanizace: 27,7 % Úřední jazyk: tádžičtina.

Kultura

Tádžikistán je země se starodávnou kulturou a tradicemi. Kultura Tádžiků je velmi svébytná a unikátní. V roce 1999 v zemi proběhly obrovské oslavy při příležitosti výročí 1100 let od vzniku prvního Tádžického státního zřízení, z jehož kořenů později vyrostl svébytný stát. V životě Tádžiků hraje významnou roli hudba a tanec. Tádžikistán je proslaven i svou velmi starodávnou architekturou, která je velmi úzce propojena s islámem a židovstvím. Tádžikové se považují za nositele a ochránce mnoholetých tradic, spojených s kulturou celého perského impéria. Obzvláště si cení patrona věd a umění šejka Ismoila Somony, podle kterého se jmenuje Tádžická nejvyšší hora (7495 m.n.m.). Rozkvět klasické persko-tádžické kultury, obzvláště literatury, spadá do konce 1.st. druhého tisíciletí našeho letopočtu. Zcela nová, obrozenecká vlna přišla až v 19.st. při začlenění Tádžikistánu do carského Ruska, protože se začala šířit gramotnost. Přední místo v tádžické literatuře zaujímá spisovatel Sadriddin Ajni (1878-1954).

Historie

První obyvatelé přišli na území Tádžikistánu 4 000 př.n.l. Po roce 600 př.n.l. začínají na území proudit Židé, kteří prchají před pronásledováním z Babylónu. Po dlouhou dobu bylo území pod kontrolou Perské říše. Pak se zde vytvořilo několik malých království. V 7. století přišli Arabové a začali šířit islám. Vybudovali města Samarkand a Bucharu, které se staly politickým, kulturním a obchodním centrem Tádžikistánu a celkově i celé střední Asie. Dnes obě města leží v sousedním Uzbekistánu.

Po Arabech převzali moc nad zemí Mongolové a byl vytvořen emirát Buchara.

Více

Politika

Hlavní město: Dušanbe (524 000 obyv.) Další města (tis. obyv.): Chodžent 165, Kuljab 80 Správní členění: 2 oblasti a 1 autonomní oblast Datum vzniku: 1991 Forma vlády:prezidentská Státní zřízení: republika Hlava státu (2006): Emomali Šaripovič RACHMONOV Předseda vlády (2006): Akil Gajbullajevič AKILOV, Členství: OSN, OBSE, SNS

Více

Hospodářství

Tvorba HDP: 62 % služby, 18 % průmysl, 20 % zemědělství Zaměstnanost: 50 % služby, 20 % průmysl, 30 % zemědělstvíHDP (parita kupní síly): 8,73 mld. USD HDP na 1 obyv. (parita kupní síly): 1 200 USD Inflace (2005): 7,1 %Hospodářský růst: 8,0 % Nezaměstnanost (2005): 12,0 %Dluh (2004): 888 mil. USD Zemědělství – sklizeň: obilí, luštěniny, citrusy, zelenina, ovoce, ořechy, tabák, bavlnaZemědělství – chov dobytka: skot, ovce, kozy, drůbežPrůmysl – těžba: uhlí, ropa, zemní plyn Průmysl – energetika (podíl elektráren): tepelné 1,9 %, vodní 98,1 % Průmysl – energetika (výroba): 15,623 mld. kWh Průmysl – energetika (spotřeba): 14,729 mld. kWh

Vývoz: hliník, bavlna, textilDovoz: ropa, stroje, potraviny Odběratelské země: Nizozemsko, Turecko, Uzbekistán, RuskoDodavatelské země: Rusko, Uzbekistán, Ukrajina, KazachstánDoprava: 480 km železnice, 29 900 km silnice Měna: tádžický rubl (TJR)

Více

Ostatní

Mezinárodní zkratka: TJK Vstoupení do OSN: 1992Mezinárodní poznávací zkratka (MPZ): TD Jízda: vpravoInternetová doména: .tj Internetových uživatelů: 5 000Čas k SEČ: +4

Více

Politika

Tádžická republika je unitární mnohonárodnostní stát. Podle ústavy je suverénním, demokratickým, právním, světským a unitárním státem s prezidentskou formou řízení. De facto jde o autoritativní prezidentský režim, obdobný jako v sousedních postsovětských státech.

Prezidentem je Emomali (Šaripovič) Rachmon, dříve Rachmonov. Jméno po otci je sice rusismus, ale při oslovení se používá ze zdvořilostních důvodů, obdobně jako v sousedních postsovětských státech.

Nejvyšším zastupitelským a zákonodárným orgánem je Parlament – Mažlisi Oli. Jeho volební období je pět let. Skládá se dvou komor, horní – Mažlisi Milli – Národní shromáždění a dolní – Mažlisi Namojandagon – Shromáždění zástupců. Mažlisi Oli funguje trvale, na profesionálním základě. Mažlisi Namojandagon má 63 poslanců, kteří se volí na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním. Volba probíhá dvojím způsobem. 41 poslanců se volí v jednomandátových obvodech, v podstatě jde o většinový systém. 22 poslanců se volí podle kandidátek politických stran. Lidově -demokratická strana má zde 47 poslanců, komunistická 5, Strana islámské obrody má dva poslance a 9 poslanců je bezpartijních. V rámci této komory fungují tři parlamentní frakce – Lidově demokratická, komunistická a bezpartijní ( k vytvoření frakce je třeba nejméně 5 poslanců). V roce 1991, po rozpadu SSSR, vyhlásil Tádžikistán nezávislou republiku a ještě téhož roku vstoupil do Společenství nezávislých států. V roce 1992 vypukla v Tádžikistánu občanská válka. Občanská válka byla vedena proti režimu tehdejšího proruského prezidenta Emomali Rachmonova, který zcela potlačil opozici. Demokratická opozice se spojila s islámskými radikály a některými menšinami, které bojovaly za sebeurčení, a začala válku proti oficiální vládě. Vládní vojska s pomocí ruské a uzbecké armády měla převahu, ale porazit opoziční vojska se jí nepodařilo. Válka se zvrhla v nejhorší etnické čistky v oblasti. Statisíce lidí muselo odejít ze svých domovů a desetitisíce jich bylo povražděno. Válka skončila v roce 1997. V roce1999 se konaly nové volby, které ovšem byly opozicí označeny za nesvobodné. Vláda ale z voleb vznikla. Během let 1999 a 2000 vznikly v zemi základny islámských radikálů ze sousedního Uzbekistánu. Používají převážně severozápadní území obydlené Uzbeky pro útoky proti uzbecké vládě. Tádžická vláda není schopna proti radikálům zasáhnout, protože poslání vojska do oblasti obydlené Uzbeky by mohlo vyvolat další vlnu násilí. Na oficielních web stránkách Tádžikistánu je uvedeno, že po prvních poválečných svobodných volbách na jaře roku 2000, byl stanoven mírový stav země. Avšak země zažila další šok po 11. září 2001. Začalo do ní proudit mnoho uprchlíků z Afgánistánu, kde právě probíhala válka mezi Talibanem a spojenci vedenými vojsky USA. Do země byly umístěny jednotky Američanů, Indů a Francouzů. Prezidentské volby v roce 2006 byly bojkotované většinou hlavních opozičních stran. Režim však je nyní méně represivní než v minulém desetiletí, přesto v zemi není svoboda.

Historie

V 19. století do celé střední Asie vpadlo carské Rusko a zabralo celou oblast. Místní obyvatelé proti Rusům začali vést partyzánskou válku. Po bolševické revoluci v Rusku se boj za svobodu zintenzivnil. Rudá armáda nebyla schopna ovládnout toto území a nastolit bolševický režim. Však koncem 30. let Rudá armáda vytlačila partyzány do hor a v roce 1929 vznikla Tádžická sovětská socialistická republika. Její hranice byly vytyčeny podle potřeb vedení z Moskvy, zcela bez ohledu na etnické složení obyvatelstva. Například tádžická historická centra Samarkand a Buchara připadly sousední sovětské republice Uzbekistán a naopak některé oblasti, které byly obydleny výhradně Uzbeky, připadly sovětskému Tádžikistánu. Stalin se rozhodl jižní část země rozdělit na pět kvazi-etnických území. Smyslem vytvoření umělých hranic bylo současné sjednocení a rozdělení příslušníků jednotlivých etnických menšin. Rusové ustanovili Tádžikistán jako autonomní satelit Uzbekistánu v roce 1924 a později (v roce 1929) změnili jeho statut na plnoprávnou svazovou republiku. Podle ruského zvyku naprostopotlačit a zmást etnickou a místní historii, zanechali 475 000 Tádžiků v Uzbekistánu. Všechny důležitější vládní pozice obvykle zastávali ‚Sověti‘ ze severu. Za vlády železné paže Matky Rusi byly události byly relativně poklidné (nebo nedokumentované). V 80. letech fundamentalistická skupina nazývaná Strana islámského odporu začala prosazovat tádžický nacionalismus. Do své země se tito Tádžikové vrátili až v roce 1990. Sověti začali taktéž silně bojovat proti místním náboženstvím. Následkem toho byla masivní emigrace Židů do USA. Místní židovská komunita nazývaná Bucharští Židé, která zde žila už od 6. století před.n.l., de facto zanikla. Dnes má komunita centrum vNew Yorku. V 80. letech se opět probudil boj za sebeurčení a nezávislost země.

Tádžikistán slouží v současnosti jako nárazníková zóna proti radikálnímu islámu mezi bývalými supervelmocemi studené války, Čínou a Ruskem. Pochopitelně každá středoasijská země řeší tyto problémy jinak, ale žádná jiná země v regionu se nepotýká s problémy v takovém rozsahu jako Tádžikistán. Kromě radikálního islámu, pašování drog a ne příliš demokratického systému se tato země potýká s přítomností Rusů pro „udržení míru“. Avšak ruské vojenské kolony slouží k obchodu a distribuci opia; tádžičtí váleční magnáti chtějí vyhnat Rusy z Tádžikistánu a náležitě se k tomu vyzbrojují. Země hraničí s Afghánistánem, kde Sovětský svaz v 80. letech zažil své Waterloo, odkud ale po 11.9.2001 do země přišlo mnoho uprchlíků.

Hornatá, řídce obydlená země je krutá a nebezpečná, ovládají ji jednotlivé kmeny a příslušníci klanů. Pokud si (vzhledem k omezenému prostoru) smíme dovolit jisté zjednodušení, můžeme říct, že západní třetina je tvořena nízko položenou rovinou, ve které se nachází většina infrastruktury a kde žije většina obyvatel. Směrem na východ se nadmořská výška zvyšuje a vymožeností civilizace ubývá. Hranice nejsou nijak označeny, neboť překročit úzké horské průsmyky se odváží jen afghánští pašeráci drog, když putují ke svým drsným sousedům v Kyrgyzstánu, Uzbekistánu, Pákistánu, Číně a Afghánistánu. Pašeráci drog zkouší své zboží dostat do Tádžikistánu všemi možnými cestami. Někteří je schovávají v nákladech zeleniny, jiní riskují život za hluboké noci ve vodách Pandže a další polykají balíčky heroinu v kondomech. Tádžické úřady hlásí, že se jim daří zachytit až 60 procent drog, které procházejí skrz jejich zemi. Členové diplomatických misí v Dušanbe jsou skeptičtější, podle nich se číslo pohybuje okolo 10 procent. Hlavním geografickým útvarem v Tádžikistánu je Pamír – téměř nepřekročitelné pohoří, které slouží jako bariéra mezi jižní Asií a Ruskem. Právě na území Tádžikistánu byla asijská pohoří stočena do obrovského propletence, aby vytvořila rozlehlou pustinu charakteristickou svou nehostinnou krásou. Země slouží rovněž jako nárazníková zóna mezi Rusy a muslimskými „barbary“. Odlehlá pohraniční stanoviště hlídaná znuděnými, krutými veterány z Afghánistánu se stala čilými distribučními centry pro starobylý, rychle se šířící afghánský obchod s drogami. V přestávkách mezi obchodováním s drogami tito lidé bojují s tádžickými separatisty, nezávislými válečnými magnáty a mezi sebou navzájem.

Hospodářství

Tádžikistán je méně rozvinutý stát.

V posledních letech byl vykázán výrazný růst HDP – v r.2006 o 7% (vztaženo k HDP předchozího roku). Hodnota HDP činila v roce 2006 částku 9 335,3 milonů TJS (t.j. 2 253,9 milionu EUR). V roce 2007 se neočekávaly výrazné změny v tádžické ekonomice. Zlepšila se bilance zahraničního obchodu, zejména díky zvýšenému vývozu hliníku. Navíc by se mohla změnit struktura vývozních komodit díky vývozu el. energie a cementu. Tádžikistán byl republikou s nejnižším HDP na osobu v rámci celého SSSR. Roku 1990 činil hrubý domácí produkt země v 1341 USD a 46,6% z příjmů republikové rozpočtu činily dotace z centra. Je tedy zcela logické, že po radikálním snížení podpory z centra, které dostával Tádžikistán, klesly i zdroje země. Největší průmysl je soustředěn v Leninabadské provincii a byl v rukou především Uzbeků a Rusů. Jih země byl především zemědělský. V současnosti se těží hnědé uhlí, ropa, zemní plyn, antimon, olovo, rtuť a zlato. Těžba ropy a plynu je malá.

V Tádžikistánu je množství nalezišť strategických kovů – wolframu, kobaltu, mědi, a dále drahých kamenů. Problémem jejich využití je jejich dislokace v nepřístupných místech bez vytvoření základních životních podmínek. Navíc Tádžikistán nemá zařízení na zpracování drahých kamenů, vzácných a strategických kovů.

Průmysl

Hlavní průmyslová odvětví jsou těžební, textilní, potravinářský a hutnický průmysl.

V r. 2006 se nejvíce rozvíjelo strojírenství a zpracování kovů, které vykázalo oproti roku 2005 růst (Nepochybně hlavně díky růstu výroby hliníku. Údaje o výrobě a vývozu hliníku Tádžikistán nezveřejňuje), dále dřevozpracující a papírenský průmysl vzrostl, následuje výroba stavebních hmot.

Na druhé straně některá odvětví vykázala pokles, největší byl zaznamenán v chemickém a ropném průmyslu, dále poklesla výroba lehkého průmyslu, výroba mouky a krmiv.

Hlavním průmyslovým podnikem Tádžikistánu je závod na výrobu hliníku v Tursunzade, v Gissarském údolí nedaleko uzbecké hranice. Je však ovládám ruským gigantem RUSAL.

Surovinu pro zpracování – bauxit – Tádžikistán importuje, především z Kazachstánu, zbytek z Ukrajiny. Výroba hliníku velmi vážně ohrožuje životní prostředí přilehlých okresů Surchandaryjské oblasti Uzbekistánu, což nepřispívá k již tak narušeným vztahům s Uzbekistánem.

Ostatní závody barevné metalurgie jsou manufaktury.

Těží se a obohacují rudy barevných a vzácných kovů – olova, zinku, vizmutu, antimonu, rtuti, wolframu, molybdenu a zlata v malých objemech. V Šurabu v Sogdijské oblasti se dobývá hnědé uhlí povrchovým způsobem, chybí technika.

Zěmědělství

Pěstuje se: bavlna, obilniny, tabák, ořechy, citrusy, meruňky, vinná réva, zelenina a luštěniny. Chová se skot, ovce, koza a drůbež. V zemědělství a lesním hospodářství bylo v roce 2006 zaměstnáno 516 tis osob, tedy více než 24,1 % ekonomicky aktivního obyvatelstva Tádžikistánu. Absolutní hodnota zemědělské produkce představuje 2 646,9 milionu somoni ( 639,1 milionu EUR). Zvýšila se rostlinná výroba. Podíl zemědělské produkce na tvorbě HDP Tádžikistánu v roce 2006 představoval 21,5%.

Investice

Tádžická vláda se snaží přilákat zahraniční investory a nabízet výhodné podmínky všem, kdo jsou ochotni přijmout netradiční formy obchodování a investování, zahrnující určitou dávku rizika. Tomu je přizpůsobena i legislativa, která podporuje investice.

Nejvíce do tádžické ekonomiky investovaly země SNS, Filipíny, USA, Švýcarsko, Saudská Arábie a Rusko.

Energetika

Největším bohatstvím Tádžikistánu jsou prakticky nevyčerpatelné zdroje vody, a to jak užitkové tak i pitné, které jsou zásobovány z ledovců v Pamíru. Tádžikistán disponuje druhým největším hydronergetickým potenciálem v SNS a osmým na světě v absolutních hodnotách. 53% vodních zdrojů Střední Asie se nachází v Tádžikistánu.

Tádžikistán se snaží jednak pokrýt svou potřebu elektrické energie a navíc ji vyvážet. Navíc musí zajistit dodávky elektrické energie do odlehlých oblastí své země. Hlavní úloha v tom má být svěřena vodním elektrárnám.

Buduje se hlavní kaskádu vodních elektráren na své vnitrozemské řece Vachš, která je přítokem Amu-Darji.

Tádžikistán má i zdroje organických paliv – uhlí, ropy a plynu. Tádžikistán ale nemá vybudovánu dostatečnou infrastrukturu k jejich efektivnímu využití, přestože jde o povrchový zdroj. Energeticky je tedy Tádžická republika odkázána většinou na dovozy a na výrobu elektrické energie z vodních zdrojů.

Zahraniční obchod

Největším obchodním partnerem Tádžikistánu je Nizozemí s obratem 571,5 milionu USD. Na druhém místě je Rusko, na třetím Uzbekistán. Největší dovoz přichází do Tádžikistánu: z Ruska, následuje Kazachstán, na třetím místě je Uzbekistán.

Největší vývozní artikl Tádžikistánu představuje hliník. Druhým největším vývozním artiklem je bavlna, dále elektrická energie.

Největším dovozní artikl Tádžikistánu: je bauxit, následuje dovoz zemního plynu, na třetím místě je import ropných produktů.

Služby

V roce 2007 sektor služeb vyrostl, podle oficiálních údajů, o více než 20 %. S výjimkou služeb v oblasti turistiky pro zahraniční návštěvníky zůstal sektor služeb na velmi nízké úrovni. Některé vybrané služby (dodávka plynu, vodovodní a stočné sítě) jsou poskytovány obyvatelům za velmi výhodných podmínek.

Infrastruktura

Celková délka železnic (rozchod 1520 mm) je 2440 km. Hlavní železniční magistrála Turkmenbaši-Čardžou spojuje západní a východní regiony Turkmenistánu, s Uzbekistánem a Kazachstánem a na západě (s využitím námořní dopravy po Kaspickém moři) s Kavkazem. Z Čardžou na levém břehu řeky Amudarji vede železniční trať na sever přes Kazachstán do evropské části Ruska. V r. 1996 byl otevřen úsek 320 km železnice, který přes turkmenský Tedžen a iránský Mešched spojil Hamburg s Šanghají. Tato evropsko – asijská železnice tvoří alternativu ruské transsibiřské magistrály.

Automobilové magistrály dosahují délky cca 15 tis. km a jejich směrování je identické směrování železnic.

Turkmenistán využívá polohu na břehu Kaspického moře pro obchodní loďstvo. Pro říční dopravu využívá svou část toku řeky Amudarji a též Karakumský kanál na úseku Amudarja – Mary. Vnitřní vodní cesty mají celkovou délku 1,3 tis. km. Základní mořský přístav je město Turkmenbaši (bývalý Krasnovodsk).

Jediná letecká společnost je státní a nese název Turkmenistán.

Po území Turkmenistánu vede 6,5 tis. km plynovodů a 1,4 tis. km ropovodů.

Ostatni

Cestovní víza a doklady:

Občané ČR mohou uskutečňovat turistické cesty na území Tádžické republiky (TJ) pouze s platným cestovním dokladem a vízem. Platným cestovním dokladem se rozumí cestovní pas nebo jiný druh pasu (diplomatický, služební) s dobou platnosti alespoň do konce pobytu v TJ. U řidičů motorových vozidel se vyžaduje platný mezinárodní řidičský průkaz a technický doklad k vozidlu. Žádosti českých občanů o tádžické vízum vyřizují konzulární úřady TJ ve třetích zemích (ve Vídni, Berlíně, Moskvě). Pro občany ČR, resp. pro všechny občany EU je možné získat vízum po příletu na letišti v Dušanbe.

V Tádžické republice se na všechny cizince, tedy i občany ČR, vztahuje přihlašovací povinnost. Cizinec je povinen do 3 pracovních dnů od vstupu na území TJ ohlásit místo a předpokládanou dobu svého pobytu místně příslušnému orgánu vnitra. Je-li ubytován v hotelu nebo v jiném ubytovacím zařízení, ohlašovací povinnost za něj vyplní toto zařízení, které zároveň provádí registraci pasu.

Pomoc v nouzi českým občanům:

Čeští občané se v případě nouze či aktuálního konzulárního problému mohou obracet na zastupitelský úřad Spolkové republiky Německo, který je v rámci místní konzulární spolupráce odpovědný za občany všech evropských zemí, jenž nemají v Tádžikistánu rezidentní zastoupení. Především v případě ztráty nebo krádeže českého cestovního dokladu je nezbytné kontaktovat konzulární oddělení velvyslanectví Německa se žádostí o vystavení náhradního cestovního dokladu EU, tzv. Emergency Travel Document, se kterým je možné vycestovat ze země zpět do ČR.